Život na Kostelecku před sto lety

Doba na přelomu devatenáctého a dvacátého století se dnes zdá jako idylická. Možná byli v té době lidi, pro které byl život idylou. Asi jich ale bylo hodně málo a rozhodně daleko méně než dnes.
Mám o té době určitou představu, a to díky mému pradědovi Josefu Kaplanovi. Ten v roce 1949 své vzpomínky sepsal. Kopii přepisu mám také a část z něj je zde. Tato část je zkrácená a gramaticky i slohově upravená, ale tak aby obsah zůstal zachován. Jsou vypuštěna místa, které mají převážně rodinný charakter a pro ostatní by stejně nebyla zajímavá.

Narodil jsem se v roce 1881. Bydleli jsme v Suché Rybné v čísle 13 u Šedů. Můj otec byl zemědělský dělník a matka také. Otec pocházel z Velké Skrovnice, z chalupy, a také z početné rodiny. Děda byl z velkého statku a nádeničil u svého bratra. Jak bývalo zvykem, statek dostal nejstarší syn a ostatní museli u něho pracovat a nebo jít do světa.
Otec za svého mládí sloužil u sedláků. Také pamatoval válku v šedesátém šestém, jak zde Němci řádili. Byla zlá nemoc, cholera, umírali tři - čtyři lidi denně ve vesnici, ani jim nezvonili. V jednom dni to člověka potrhalo a zahubilo, zvracení a průjem. Nejlepší prý bylo pít silnou kořalku nebo rum.
Otec byl také na vojně, sloužil čtyři roky u dragounů v Uhrách. V roce 1878 dostal medaili za statečnost, a druhou měl jubilejní.
Po vojně otec přišel domů a sloužil ve Chlenech. Tam se seznámil s matkou, byla Štefková ze Skrchleb. Štefkovi byli potomci starého šlechtického rodu ze Slatiny u Žamberka. Po Bělohorské bitvě se museli ze země vystěhovat a jejich majetek dostali cizáci. Později se vrátili do vlasti a usadili v Liticích ve mlýně.
Po svatbě ještě rodiče sloužili v Přestavlkách, odtud se přestěhovali do Suché Rybné, kde žili až do smrti.
Musím napsat, jaký jsme měli byt. Chalupa stála v poli, říkalo se jí pazderna. Světnice velká, klenutá po staročesku jako chlív, podlaha hliněná a vlhká, protože stavení stálo ve břehu. Okna jednoduchá a shnilá, nedala se otevřít. Špatná kamna, v zimě kouřila a ze zdí teklo, takže nábytek shnil. V tom jsme bydleli asi dvanáct roků, než zemřela stará vějměnice.
Otec byl zaměstnán celoročně, až na to, jaká byla zima. Když byla krutá, býval měsíc i více doma. Do práce chodil ráno ve čtyři hodiny. Večer přicházíval v zimě v osm hodin, v létě v devět i později. Za to dostával 20 krejcarů (pozn. - 40 haléřů)denně. Otcova práce byla následující: ráno vyházet od dobytka hnůj, což bývalo 18 i více kusů. Potom pomoct služce nakrmit, a po šesté ráno jít po jiné práci. V létě na pole nebo na luka, v zimě do stodoly. Matka měla v zimě 15 krejcarů, v létě 20 kr, ale se stravou.

Bylo nás osm dětí, ale tři záhy zemřely. Zbylo nás pět, tři sestry a dva bratři. Všichni jsme chodili do pětitřídní školy ve Chlenech, hodinu cesty vzdálené. V létě to ještě ušlo, ale v zimě... Musím napsat, že jsme byli špatně oblečení a obutí, protože nám rodiče za ten mizerný plat nemohli nic koupit. Šaty a boty jsme si chodili vyžebrat do statku, kde měli také děti. S jídlem to ještě ušlo, ale museli jsme se uskrovnit a v létě se muselo pamatovat na zimu. Chleba, co se nesnědl, se sušil a ukládal na zimu do bedny. V létě jsme se najedli ve statku nebo nám rodiče přinesli, co zbylo. Za to jsme museli ve statku pást 25 husí a na podzim dobytek. Někdy jsme taky dostali ran, když to vešlo do škody.
Byl jsem tenkrát jako všichni kluci uličník a kde se prováděla nějaká lotrovina nikdy jsem nescházel. Za to jsem byl trestán, od matky to ještě ušlo, ale od otce, to se řemen měl. Ve škole jsem se dobře učil, až v páté třídě jsem seděl tři roky protože výš už jsem nemohl. Pomůcky a knihy jsem žádné neměl, protože na ně nebylo. Na sešity jsem si ušetřil nebo mi je pan učitel dal.

Postupně, jak jsme vycházeli školu a zastali kus práce, šli jsme do statku sloužit za dvacet až čtyřicet zlatých ročně. Statný čeledín, který zastal veškerou práci a ve všem bylo na něj spolehnutí, dostával 60 zl. ročně. Nic zvláštního se nestalo, až v roce 1899 se roznemohla matka. Osmnáct neděl ležela, a také té nemoci podlehla - souchotiny (pozn. - tuberkulóza) . Mě bylo osmnáct, bratrovi šest a všichni jsme byli odkázaní na statek. Nejstarší sestra Anna se provdala a pomáhala nám s domácností.
První moje služba byla ve Skrchlebách u Bečičků. Též jsem chodil jeden rok do Kostelce ke dvoru hraběte Kinského, ale to všechno nestojí za zmínku.
V roce 1901 jsem si našel místo čeledína u Roušavého v Dubí. Tam jsem se měl líp na stravu, ale sedlák s rodinou moc pánovití. Moje ubikace byla v maštali s dobytkem, ze zdí v zimě teklo, všechno hnilo, zapáchalo plesnivinou a hnojem. V tom jsem spal a od slunka do slunka pracoval za 55 zl. ročně. Všechno se počítalo ve zlatých podle staré měny, ač byla od roku 1893 nová korunová ( pozn.- 1 zlatý = 2 K). S tím byla mnohá nepříjemnost. Cenilo ve zlatých a kupec vyplácel v korunách.
Co jsem si za ty peníze mohl koupit? Na všední den boty vysoké 12 K a nízké 8 K. Obyčejné šaty na všední den 10 K, oblek na svátek 28 K. Dvě košile 6 K, dvoje spodky 3 K, dva klobouky 4 K, za 50 haléřů nějaký kapesník a ponožky. Zimník za 6 K na všední den a za 10 K na svátek. Na vycházku k muzice zbylo nějakých 30 K.
Na rok 1902 jsem si našel místo zase v Dubí, ale u Jana Roušavého, říkalo se tam U Forejtků. Tam jsem se poprvé zahleděl do holky ze sousední vsi. Měl jsem se ale špatně. S párem hubených koní stále ve světě na výdělek u stavitelů. Špatná strava a záhy jsem byl plný hmyzu. Tak jsem se tam trápil asi půl roku a potom jsem na výpověď odešel.
V Suché Rybné u Šedů se právě oženil čeledín. Nastoupil jsem na jeho místo a ocitl se zase mezi svými. Vydržel jsem tam dva a půl roku. V roce 1903 zemřela nejmladší sestra Františka. Sloužila v Záměli u sedláka Bečičky, bylo ji osmnáct let. Nastydla a v týdnu byla pryč. V roce 1904 můj otec přišel o prsty při dělání řezanky. Zůstal mrzákem s malou rentou 1,53 K měsíčně. Nebýt služky, která včas strhla řemen, mohl dopadnou hůř. Sestra Marie se provdala a tak jsem se musel postarat o svého nezletilého bratra. Rok byl suchý, sedmnáct neděl nepršelo a voda se musela vozit. Orat se nedalo, držely se noční hlídky proti ohni a potom zase podzim byl mokrý. To člověk něco zažije. Navíc jsem se měl stále hůř, selka byla náboženská fanatička a nejradši by nás umořila postem.
Na rok 1905 jsem si našel místo ve Svídnici, v hospodě u Šedů. Bylo to skoro to samé, stále jsme jezdili světem na trhy. Poroučel starý Tonda, mladý se mnou nebyl spokojen že jsem si od něho nedal poroučet a nadávat. Ten mě ale neplatil. Se starou selkou jsem vycházel dobře. Jezdili jsme pro zboží do Záměle, pro pivo do Častolovic, a každý pátek do Chocně. Selka měla jedenáct prasnic a tak se jezdilo i s prasaty.
Onemocněl jsem na nohy, otekly a já se nemohl ani hnout. Co dělat? Ke koním vzali jiného. Sebral jsem se a šel k sestře Vanické do Suché Rybné. Ze Svídnice jest to asi dvacet minut, a já šel tři hodiny. Ponejvíce po čtyřech a stále odpočíval. Zavezli mě k dokorovi a on mě chtěl otoky řezat. Já nechtěl, pomohla mě kořenářka Pirková z Častolovic. Dala mi obklady, třetí den otoky praskly a bylo po bolesti. Nohy se oloupaly a tak týden jsem se zotavoval. Tak jsem šel zpátky a dosloužil do konce roku.
Na rok 1906 jsem si sehnal místo u Roušavého ve Svídnici, za 160 K ročně. Ten mě přinutil, abych si spořil. Že jsem dost starý a nemám žádné úspory. Tak jsem si za tři a půl roku ušetřil 400 K. Měl jsem z toho radost, i práce mě těšila. V roce 1907 šel bratr do učení na mlynáře, protože si to přál. Než vyšel školu, musel sloužit u dobytka a já si oddechl, protože i tak mě stál mnoho peněz.
Při té práci jsem měl stále dost humoru a byl veselý. K muzikám jsme s kamarády chodili široko daleko. Sedlák mi přál, i od selky nějaké přilepšení občas dostal a tak se mi život líbil. Ale bylo mi dvacet osm roků a stále svobodný. Starou lásku jsem nechal, protože se špatně chovala. Tak jsem si namluvil Marii, co jsem s ní sloužil. Domluvili jsme se, že se vezmeme, já vystoupím ze služby a najdu si stálé místo. Na přímluvu švagra jsem se dostal na dráhu. Sedlák mě nerad pouštěl a poctivě mě vyplatil.

Dne 13. dubna 1909 jsem nastoupil práci na dráze, u traťmistra v Kostelci. Tenkrát kdo se dostal na dráhu, byl považován za lepšího člověka a bývalo mu i záviděno. Ale všechno má svou stránku lepší a stránku horší. Plat jsem měl 1,60 K denně a postup býval podle schopností a na vůli pánů inženýrů, po 8 haléřích. Na nocleh a stravu jsem byl u sestry a švagra, ale nemohl jsem je stále obtěžovat a tak jsem si najmul byt za 48 K ročně. Dal jsem u truhláře udělat nábytek - postel, skříň, stůl, židle, kredenc, lavičku a necky. Prostě to nejnutnější. I tak nás to stálo hodně peněz. Desátého května jsme měli svatbu, ale chudou. Oddával nás farář ve Chlenech, potom šla žena nakoupit nádobí a začala vařit v novém bytě. Tak začal pro nás nový život. Za dva týdny byla i žena přibrána k práci na dráze a tak to šlo až do podzima, kdy se nám narodil první syn.
Po dvou letech v Kostelci se naskytla příležitost koupit chalupu v Kozodrách za 1200 K. Tolik peněz nebylo, a tak jsme si museli 700 K vypůjčit. Stěhování stálo 80 K. Dál jsem chodil do práce jen já a žena hospodařila doma. Chalupa byla stará a sešlá, potřebovala mnoho oprav, každý rok spravovat střechu, proto jsem si najmul kus pole abych měl slámu. Taky jsme koupili kozu a husy, aby bylo na peřiny.

V roce 1911 se nám narodil druhý syn. V roce 1913 v srpnu mi zemřel otec. S kosou na poli sekal proso, dostal chrlení krve, a tak to odbyl zkrátka. Měl jsem tak vydání nepředvídané, pohřeb stál 95 K. 25 K mi přispěl Šeda z Rybné za 48 let otcovy práce, 10 K švagr Vanický a 60 K se starostmi a zařizováním zbylo na mě. Pohřeb byl v neděli odpoledne za velké účasti lidí. V září se nám potom narodil třetí kluk.
Práce na dráze byla celoroční, ale v zimě špatná. Chodili jsme do Litic tlouct kámen, tedy pracovat do lomu. Lom měla dráha, pracovalo tam na osmdesát lidí a my ostatní chodili při nedostatku jiné práce pomáhat. 19. února 1914 mě při štípání kamene ostrá štěpina přeťala tepnu na dásni. Silně mi tekla krev, dostal jsem průvodce a odjeli jsme vlakem k doktorovi. Tam jsem ztrátou krve omdlel, ale ránu mi sešil. Potom mě rychlým povozem odvezli do nemocnice v Rychnově, kde jsem se deset dní potácel mezi životem a smrtí. Po odchodu z nemocnice mi dali ještě pět neděl rekonvalescence. Tehdy nám bylo krušno, protože nemocenská byla v nemocnici jen 70 hal. a potom doma 1,40 K. Z toho musela být pětičlenná rodina živa.
Tak to šlo dále až do 26. července. Měl jsem právě noční službu ve skladišti, když přišel telegram o mobilizaci. To byla rána, musel jsem ještě v noci sehnat přednostu. První výzva byla do 36 let, kdo byl vojákem musel do 24 hodin narukovat. Železničáři to měli o měsíc odložené. Mě bylo 33 roků, ale že jsem nebyl vojákem tak jsem nemusel. Měsíc uplynul jako voda a kamarádi narukovali.
V Rakousku panoval Habsburk František Josef a v Německé říši Vilém Hohenzorn. Tenkrát to bylo se Srbskem, protože tam zabili následníka trůnu Ferdinanda. Spojenců tenkrát bylo asi sedmnáct, ani se v tom žádný nevyznal oč se vlastně bojuje. I na nás došlo, 29. listopadu 1914 jsem musel do Rychnova k odvodu. Odvedli mě k 18. regimentu arcivévody Leopolda Salvátora. Měl jsem narukovat 15. ledna 1915, ale pro nedostatek personálu na dráze mě na neurčito osvobodili.
Tehdy nám nastal krušný život. Chleba byl jen kukuřičný, to nešlo ani krájet jak se rozsýpal, někdy v něm byli i červi. Mouka byla drahá a špatná, jen za zlaté peníze. Chodil jsem ve svém volnu sekat, dělal jsem košťata a koše, pomáhal ženám které měly muže na frontě, jen aby jsme se nějak uživili. Vydávaly se potravinové lístky, ženy které měly muže ve válce dostávaly podporu na sebe i na děti, ale nám nedal nikdo nic a stále jsem měl na place,že když se vám to nelíbí, půjdete na frontu. Tak jsme museli mlčet a trpět. Byla veliká drahota, nejhůře s ošacením. Na hochy se přešívaly staré šaty, vše co bylo cenné se vyměnilo za živobytí.
V roce 1916 narukoval bratr do Roudnice, kde se také oženil. Nám se narodil čtvrtý syn. Vojáci utíkali z fronty, schovávali se po lesích, dávali se zajímat a žádný konec ta válka nebrala. Nejvíce se bojovalo v Haliči, v Rusku a Itálii. Odváděli už kdejaký brak, na kulku byl každý dobrý. Žena měla ve válce tři bratry, všichni se po válce vrátili domů, Jan jako ruský legionář.
Naši vlastenci museli ujet za hranice, jinak by je bývali popravili. Ale za hranicemi pracovali pro republiku a když Rakousko, už za vlády Karla I. kapitulovalo, bylo najednou po monarchii a T.G.Masaryk s Dr Benešem utvořili 28. října 1918 samostatnou Československou republiku. Všechny německé nápisy a orli z úřadů museli dolů, prezidentem se stal Masaryk. Ale nebylo všem dobře, bylo mnoho vdov a sirotků. Jen v Kozodrách padlo deset lidí.

Roku 1919 jsem složil zkoušky strážnické, pochůzkářské a řidičské na drezínu, s výborným prospěchem. Měli jsme ministra Zahradníka, byl to dobrý pán. Vymohl nám dovolenou podle let, takže jsem měl nárok na deset dní v roce. Za Rakouska bylo drážní ředitelství ve Vídni, a tam také zůstaly všechny fondy. Založil proto nový drážní fond. Hlavně nám ale vymohl definitivu, kdo byl zaměstnán deset let a byl zachovalý, byl jmenován. Byla to odměna za všechny válečné útrapy.
V roce 1920 jsem byl jmenován traťovým pomocníkem, dle řádu za 2100 Kč ročně, navíc se stanoveným místním přídavkem. Po dva roky jsem jezdil s p. traťmistrem do Žamberka, kde jsme dostali úsek. Bylo to trhání nohou. Taky jsme jezdili s vozíkem do Litic pro dříví.
Zemřela ženina matka v Záměli, nám se narodil pátý syn. Byl ale slabý a za týden umřel.
Dal jsem se do opravy chalupy, chlévu a stodoly. Pomáhali nám dva zedníci, ale i tak jsme se nadřeli jak koně. Přistavěli jsme novou světnici a na střechu místo došků dali tvrdou krytinu. Tehdy se nám hodil drážní fond, ze kterého jsme dostali půjčku 1200 Kč.

Po čase se žena rozstonala. Stěžovala si na prsa, slábla, hledal jsem pomoc kde se dalo. V sanatoriu v Žamberku ji nedávali žádnou naději, až někdo poradil odborného lékaře v Praze. Ten ji uzdravil, ale nebudu zdlouhavě vypisovat jak. Jezdili jsme tam dvakrát měsíčně, po půl roce jednou za měsíc. Jedna návštěva stála 120 Kč. Po roce ji bylo lépe, ale dostala jinou nemoc. Zase jsme jezdili k lékařce do Nymburka, a taky nás to stálo hodně peněz. Od nemocenské pokladny jsme nedostali nic, a ještě mě chtěl pan doktor Albert zmlátit holí, když jsem za ním přišel se žádostí. Ale hlavně že se uzdravila, jen ji zůstalo astma jako památka. Museli jsme ale hodně šetřit a splácet dluh ze stavby. Drželi jsme prasata a tele, ale moc se nám to nevedlo.

V roce 1925 mě přeřadili na strážní domek, ale po dvou letech jsem poprosil pana radu Hájka, aby mě vrátil k vrchní stavbě. Na domku byly dlouhé služby a u party osm hodin denně.
V roce 1926 jsem onemocněl na jazyk a musel do Hradce do nemocnice. Od té doby jsem nechal kouření. Rok poté jsem ale měl problémy s očima, musel znova do Hradce do nemocnice a tam mě pan doktor doporučil šňupat. Po asi osmi letech jsem toho také nechal.
V roce 1929 byly kruté mrazy, až -36 stupňů. Pomrzly všechny stromy, hlavně v nížinách. V naší osadě a v Korytech se začala stavět silnice. Tehdy jsem byl radním v zastupitelstvu, celkem 12 roků.
V roce 1930 jsem koupil krávu od Faltysů z Koryt i s teletem. Stála 2000 Kč, měla uražené rohy, ale užitek z ní byl, navíc byla dobrý tahoun. Koupil jsem také vůz, pluh a brány od kováře z Častolovic, za 2500 Kč na splátky.
Začátkem třicátých let byla veliká nezaměstnanost, starší synové se vraceli z vojny a nemohli najít práci. Musel jsem je podporovat. Nezaměstnaní dostávali žebračenky, ženatí 20 Kč a svobodní 10 Kč týdně.
V roce 1934 jsem onemocněl na nohy, které otekly a já musel ležet a nesměl se hýbat. Doktor za mnou po týdnu docházel a mezitím k němu žena chodila pro rady. Až po třinácti nedělích mě pan doktor řekl, že mám vyhráno, ale Kovaříček z Častolovic že se jeho radami neřídil a je bradou vzhůru. Udělal jsem si berle a čtyři neděle se znova učil chodit. Od té doby musím být na nohy opatrný a fáčovat si je.
V roce 1935 byla suchá zima, nebyla práce, na dráze lidi pouštěli domů, jen my staří jsme zůstali. Měli jsme nového traťmistra, ten říkal abychom my definitivní raději byli marod. Že by ty smluvní nerad propouštěl, protože nemají doma co jíst. Bylo to pátého února, kdy jsem zůstal doma marod a už devátého mě předvolali k vrchnímu lékaři na prohlídku. Navrhli mě penzi, já se bránil, ale nic platno. Předvolali mě znovu a od června 1935 jsem byl na odpočinku, zatím dočasně za 800 Kč měsíčně, a od ledna 1937 trvale. Tehdy nás odešlo z kostelecké stanice a okolí třináct.

Sloužil jsem v Suché Rybné u Václava Šedy a jeho manželky Růženy. Jako každý den jsem ve čtyři hodiny ráno vstával, nakrmil a opucoval koně. Hned potom mě čekala práce ve stodole, ještě za tmy a o hladu.
V deset hodin přinesla selka do stodoly chleba namazaný česnekem a šli jsme se ohřát do chléva mezi dobytek. V poledne byla miska oukropu a dvě brambory, a zase do stodoly. Tenkrát neměl čeledín žádný přístup do světnice, jen se najíst a hned zase ven.
Večeře byla v sedm hodin, ale zato hojná. Byly koláče z trojí mouky, pro čeládku černé, potom bělejší a malé z bílé mouky. Takové dostal každý jen dva. Potom byla hrachová polévka, jahelná nadívaná s houbama, černá omáčka bez ryby, houska s mlékem, štrůdl, čaj a bílá káva. Ještě jsme dostali vánočku, jablka, sušené švestky a ořechy.
Nakonec každý musel na půlnoční, ačkoli to bylo do Kostelce hodinu cesty a do Chlen také. A tak to bylo každý rok.